MŮJ TRÉNINK A PŘÍPRAVA K VYTRVALECKÝM ÚSPĚCHŮM

Občas jsme se s Danou dohadovali, jestli jsem měl pro běhání talent. Já jsem říkal, že neměl a ona zase připomínala, jak jsem trénoval maminčiny husy, nadšeně dělal rodinného poslíčka a lítal panu učiteli pro šunku. Možná jsem měl určité nadání, ale nebylo toho moc. Neměl jsem ani dlouhé nohy, ani silné svaly, ani přirozenou rychlost a moje první výsledky byly zrovna tak průměrné jako u ostatních, kteří začínali se mnou. Nebyl jsem žádné nemehlo, od čtrnácti roků jsem chodil poctivě do cvičení, dělal všechny dětské sporty a to mi dalo dobrý všestranný základ. Fakt je, že jsem běhal moc rád.
Krom toho jsem měl i jednu vlastnost, bez níž se výkonný sportovec neobejde. Chtěl jsem něco dokázat. Už ve škole jsem chtěl mít dobré vysvědčení, chtěl jsem umět stojku, přemet, plavat a skákat do vody, hrát kopanou za naši třídu. Když jsem pak začal závodit, chtěl jsem i běhat jak nejlépe dovedu. Hodně jsem se v tom podobal našemu tatínkovi, který také všechno dělal co nejlépe. Snad nejvíc mi však v mém sportování pomohlo to, že jsem nikdy nic neměl a nikdy nic neznamenal. Když jsem pak jednou něčeho dosáhl nebo mohl něco znamenat, pak to ve mně vzbuzovalo takové nadšení, že jsem dovedl být nejen skromnější v požadavcích, ale i obětavější a vděčnější.
Když jsem ve svých devatenácti letech začal závodit, ani jsem vlastně ještě netrénoval. Jen občas jsem uběhl na silnici kilometr nebo i půldruhého. Nemyslel jsem přitom na čas, jen abych běžel jako skutečný vytrvalec – pořád bez přestání. Teprve v roce 1942 jsem poznal, jak má vypadat skutečný atletický trénink.

Klusat asi 2 km pro zahřátí, deset minut všelijaké gymnastiky, tři rychlé rovinky a pak hlavní obsah, který mi ze začátku vždycky řekl můj tehdejší běžecký trenér JUDr. Haluza: buď 2x 300 km, nebo 600 km, někdy jen čtyři až pět kol volně na krásu. Jednou jsem běžel i 800 m. Tehdy mě již časy zajímaly, jenže málokdy mi je řekl. Vůbec mě JUDr. Haluza spíš brzdil, než aby mě nutil do běhání. Chtěl, abych zpočátku trénoval jen dvakrát až třikrát týdně a ještě ne mnoho. To u mě vyvolávalo jakýsi hlad po běhání a chránilo mne, abych si neznechutil trénink hned v prvním roce. V zimě jsme chodili dvakrát týdně do tělocvičny a pak, abychom nezapomněli, že jsme vytrvalci, uběhli ještě volně 10 km po silnici.
V roce 1943 se JUDr. Haluza ujal jiného začátečníka a mně řekl, abych si poradil sám, že mám stejně svoji hlavu a budu si běhat podle svého. Jen mi ještě jednou připomněl, že nejdůležitější je rychlost. Protože jsem skutečně cítil nedostatek této základní pohybové vlastnosti, vzal jsem si jeho radu za svůj hlavní tréninkový úkol.

Neměl jsem tehdy žádné vědomosti, na čem vlastně taková rychlost závisí. Jak ji ovlivňuje systematické posilování svalů nebo rozvoj nervových disposic. Představoval jsem si ji docela prostě jako sprint. Proto jsem v tréninku nechtěl běhat nic jiného než stovky
a dvoustovky.

Po rozcvičení jsem si vzal tretry, trochu se soustředil a vyrazil po cílové rovince maximální rychlostí z jednoho konce na druhý. To víte, že to byla událost pro všechny pravověrné vytrvalce, kteří v naprosto stejném rytmu odklusávali svá volná kolečka podle tradičního hesla: „Co se vleče, neuteče“. Zatímco se dohadovali, nemíním-li náhodou přesedlat na sprinty, vydýchal jsem se v zatáčce a na protější rovince vyrazil jak nejrychleji jsem mohl. Po čtvrté stovce jsem už sotva pletl nohama. To nic, řekl jsem si, nesmím toho chtít hned moc najednou.

Ke svému experimentování jsem cítil kolem sebe tolik nedůvěry, že se to přenášelo i na mě. Proto jsem i na druhý den naběhal po svém rozcvičení zase jen 3x 100 metrů. Nepřidal jsem si ani jednu rovinku, dokud jsem si nebyl jist, že to zvládnu maximální rychlostí. Dnes vidím, že to bylo správné. Dodržoval jsem tak jednu z nejcennějších zásad, bez níž se neobejde žádný nový příchozí atletické rodiny. Začínat v přízemí. Do desátého poschodí se ještě nikdo nedostal jediným skokem, to však neznamená, že se tam nevyškrábe i průměrný začátečník, bude-li postupovat po jednotlivých schůdcích. Každý trénink je takovým stupínkem. Nemusí být velký, ale musí jich být dost. Každý týden nejméně dva. Jinak si totiž mladý atlet vůbec neuvědomí, že se má někam škrábat. Během dlouhých přestávek se jeho organismus klidně vrátí na své původní „vysezené“ místečko a i nadějný talent trčí pořád tam, kde začal. U mě to naštěstí nepřicházelo v úvahu, protože ve svém zanícení jsem byl na stadiónu každý večer. Nenaběhal jsem toho moc, ale přece to stačilo, abych své schopnosti neustále postrkoval výš a výš. Když jsem těch rovinek vydržel pět i šest, zkusil jsem si totéž
s dvoustovkami.

BOJ S ÚNAVOU – CESTA K VYTRVALOSTI

Běhat dvoustovky je mnohem zajímavější. Vyrazíte do zatáčky, mírně nakloněni ji oběhnete a pak jako ve skutečném závodě vletíte do cílové rovinky. Bylo to oživení tréninku a moc se mi to líbilo. Jen mne při tom víc zmáhala únava. Mohl bych se jí vyhnout delšími přestávkami, ale to se zas nelíbilo mně. V závodě se únavě také nevyhnete, naopak musíte s ní bojovat jako se soupeřem. Boj s únavou jsem si zařadil jako svůj další tréninkový úkol.

Už jsem po sprintech neodpočíval, jen jsem vždycky volně proklusal stejně dlouhou vzdálenost a hned zabral znovu. Můj trénink tím dostal docela jiný charakter. Byl to prostě neustálý běh, při němž jsem střídal jeho intenzitu. Vždycky 100 m naplno a 100 m volně, nebo 200 m naplno a 200 m volně. Je v tom velký rozdíl oproti běhu stále stejným tempem. Rychlý sprint zahltí vaše svaly únavou. Aniž byste jim dopřáli odpočinku, vyrazíte po krátkém meziklusu k dalšímu sprintu. Únavy ve svalech přibude a vy ji znovu zdoláváte dalším rychlým během. Učíte se tak vítězit nad únavou.

Únava ale není žádná tragédie. Tělo má své vlastní cvičené orgány pro obnovu sil
z vlastních zdrojů. Jenže tyto orgány nebývají cvičené k obnově sil za poklusu nebo dokonce za rychlého běhu. Taky jsem to poznal. Za odpočinku jsem se rychle zotavoval z únavy a za pohybu to nějak vázlo. Neustálým střídáním rychlého tempa s pomalým jsem své vnitřní orgány naučil obnovovat síly za pohybu. Tak mi to zvedlo vytrvalost, že na 5 km jsem se zlepšil o celou minutu. Přitom jsem v tréninku naběhal těmi rychlými úseky sotva 2 km.

OBNOVA SIL ZA POHYBU

Paavo Nurmi tehdy prý už intervalový trénink používal. Dovedl zaběhnout 4x 400 m za hodinu (v časech asi za 52 vteřin). Mezitím měl pauzy, čili mezitím odpočíval. Rudolf Harbig zase běhal v zimě opakovaně kilometr za 2:31 a mezitím měl 3-4 minuty odpočinek. Já jsem rychlé úseky spojoval meziklusem a učil se obnovovat síly za pohybu.

Před olympiádou v Londýně kromě mne tak nikdo neběhal. Po olympiádě tak začali trénovat všichni.

NERVOVÁ PŘÍPRAVA

Když jsem začal běhat, tak si většina vytrvalců potrpěla na klidný, pravidelný běh, při němž svaly pracují a nervy spí. Docela jinak je tomu při běhu střídavou intenzitou. Každý sprint jsem začínal s novým úsilím a učil jsem se mobilizovat celou nervovou soustavu. Při meziklusu jsem jí zase dopřával oddech. Tímto střídáním nervové aktivity s pasivitou jsem si ji tak vycvičil, že jsem pak v závodě dokázal nasazovat trháky od startu až do cíle. Samozřejmě jsem se u toho tvářil tak usilovně, že jsem se tím stal až populární. Vím, že to bylo na úkor běžecké elegance, ale měl jsem k tomu připomínku: „Tak si zkuste zaběhnout
5 kilometrů pod 14 minut a usmívat se u toho jako filmová hvězda.“ Naučil jsem se tím také mnohem lépe rozumět složitým nervovým funkcím, které jsou pro sportovní výkon nesmírně důležité.

DVOJÍ TVÁŘ NAŠICH NERVŮ

Docela bez studování jsem poznal, že nervy mají pro vytrvalce dvojí význam: jednak přikazují svalům běžet, jednak hlásí, co přitom tělo prožívá. Nemyslete si však, že je to jen radost z pohybu. Takové příjemné hlášení přijde obyčejně jenom na začátku, než si nervy všimnou, že jim ubývá energie. Může jí být v těle habaděj, hned obrátí a začnou si stěžovat, že to nejde. Když to nepomůže, začnou dotírat s všelijakými bolestmi a později dávat výstrahu, že se mele z posledního (i když to není pravda). Nakonec vyhrožovat, že jestli se
s tím blázněním okamžitě nepřestane, bude konec, doopravdy konec jednou provždy. Pak následují hlášení zmatená, při nichž člověk neví která noha je pravá a která levá. Nemyslete si, že je legrace něco takového prožít. Citlivé lidi to pak děsí už cestou ke stadiónu.

Jako běžecký začátečník jsem přišel k závěru, že nervy buď dávají příkazy, nebo posílají ta svá hlášení. Dalo by se říci, že buď pracují, nebo otravují. Stačí je tedy pořádně zaměstnat
a hned dají pokoj se svým vnímáním a vyhrožováním.

V tom byl myslím největší význam mého boje s únavou. Přehlušoval jsem ji usilovnou aktivitou. Učil jsem se běhat rychleji, nutil vnitřní orgány obnovovat síly za pohybu a ještě jsem tím držel na uzdě všechny zábrany, bolesti a nepříjemnosti, které se mi pletly do cesty. Svým opakovaným úsilím jsem dovedl tak přehlušit únavu, že těch pět nebo šest dvoustovek načisto jsem odběhal v závodě jako nic. Nikdy jsem se také nechtěl spokojit, aby trénink byl pro mne jen jakési nic.

TRÉNINK JE VÝKON

O sportovní přípravě se říká, že je to střádání energie pro závod a pozvolné nabíjení jakési vnitřní baterie. Trénink byl pro mě především výkon, na který jsem si postupně zvykal a zvyšoval svoji výkonnost. Proto jsem chtěl vždy co nejvíc zatěžovat svůj organismus. Představoval jsem si, že moje výkonnost má svůj strop, do kterého tréninkem zespodu buším a postrkuji ho neustále výš. Když se mi to dařilo, musel jsem i svou přípravu zvyšovat, abych se svou výkonností neztratil kontakt. Neustále rozvíjet trénink podle toho, jak porostou moje schopnosti. Podle této zásady jsem pak postupně zvyšoval dávky. A zároveň tím rostly i mé výkony.
V roce 1944 bylo mým denním programem například 10x 100 m, 10x 200 m nebo 6x 400 m. Všechno jsem běhal svým největším úsilím a spojoval jsem je stejně dlouhými volnými meziklusy. Ani nevím, jak to bylo rychlé, protože jsem neměl stopky.

V tréninku mi nikdy nezáleželo na tom, abych si stále kontroloval výkon. Stačilo mi, že jsem běhal, jak jsem nejrychleji mohl. Domnívám se však, že jsem v tréninku dosahoval zhruba časů kolem 13 vteřin na 100 m, 200 m za 26-28 vteřin a 400 m za 55-60 vteřin. Kromě toho jsem občas rád běžel v tréninku 20x 50 m s padesátimetrovým meziklusem. To byla rasovina. Po padesáti metrech jsem proletěl i skoro celý meziklus a bez odpočinku musel zabrat znovu. Přišel další meziklus, a jen jsem si dvakrát vydechl – třetí rychlá padesátka a pak čtvrtá. To znamenalo ještě čtyřikrát dokola. Po pěti takových kolech mne docela těšilo, když jsem byl ještě při smyslech. Takový trénink jsem míval rád. A je zajímavé, že i těmi nejkratšími sprinty se dá nacvičit vytrvalost. Abych svůj trénink přizpůsobil závodu s rychlým začátkem a závěrem, vymýšlel jsem si i různé kombinace. Například 2x 200 + 2x 400 + 2x 200 m, nebo 2x 100 + 2x 200 + 2x 300 + 2x 200 + 2x 100 m. I v těchto případech jsem po každém sprintu stejnou vzdálenost klusal. Sezónu 1944 jsem pak zakončil již jako náš rekordman na 2 a 5 km.

Po válce v roce 1945 mně v mé sportovní přípravě neobyčejně prospěla základní vojenská služba. Nastupoval jsem ji s jakousi nejistotou, ale s vděčností na ni vzpomínám. Armáda sice ještě neměla svůj sportovní oddíl reprezentantů a nepěstovala po této stránce žádný přepych. Ale já jsem měl za sebou od čtrnácti let tvrdou baťovskou přípravu a byl jsem už ve vleku své běžecké vášně, tak jsem vojenskou službu opěvoval i za ty skromné podmínky, které mi poskytla.

Samý pohyb, ranní půlhodinky, pochody, běhání, denní i noční cvičení v terénu, to všechno jsem bral jako soustavný vytrvalecký trénink a ještě jsem si horlivě přidával. Dostával jsem zvláštní rozkazy – když jsme například dělali přískoky, kam až smím doskákat
a při běhání, že nesmím předbíhat „padavky“.

Moji běžeckou euforii musel občas krotit velitel, který na mě ječel: „Zátopek zpět! Kdo Vám dovolil běžet rychleji než vaše jednotka?“ Přesto jsem se rozhodl, že zůstanu u armády. V květnu jsem nastoupil vojenskou službu a již v červnu jsem zkusil další rozšíření svého tréninkového programu.

Předposlední týden před závody jsem běhal dvojnásobné dávky, např.: 10x 200 + 10x 100 m, nebo 6x 400 + 10x 200 m, nebo 10x 100 + 20x 50 m. V kasárnách jsem se pak osprchoval studenou vodou. Vůbec mi to nevadilo a nikdy jsem se nenachladil. Teplou vodu jsme totiž mívali jen jednou týdně při koupání roty.
Poslední týden jsem běhal jen v úterý a ve čtvrtek. Buď 10x 200 nebo 10x 100 m. To mi přineslo několik dalších rekordů. Proto jsem v roce 1946 běhal již stále dvojnásobné dávky.

Kromě toho jsem v Hranicích využíval dalších možností pro svou přípravu. Ve vojenské akademii byla krytá jízdárna. Sice pro koně, ale nikdo se nezlobil, když se tam objevil i atlet. Jenom se divili, proč se mořím v těžkých botách a v hlubokých pilinách, když v tretrách na dráze by to bylo snazší. Ale mně šlo právě o tu dřinu. Zvedat nohy, které se bořily, pachtit se dál a dál, úhlopříčkami co nejrychleji, po kratších stranách volně, to bylo něco pro mě. Narejdil jsem po jízdárně i 10 km za večer. To byl tedy můj vojenský komfort, ve kterém jsem se připravoval na rok 1947, kdy jsem dosáhl na 5 km nejlepšího výkonu na světě časem 14:08,2 min.

PŘÍPRAVA NA LONDÝN

Přípravu na olympiádu v Londýně jsem zahájil už v zimě 1947 na špatné atletické dráze. Abych ji v noci dobře viděl, obsypal jsem si její okraje v zatáčkách vápnem, a hurá do tréninku. Kvůli olympijským deseti kilometrům jsem si jej rozšířil na nejtypičtější formu 5x 200, 20x 400 a 5x 200 m s 200 metrovým meziklusem. Běhat skákané čtyřstovky jako v lese jsem se neodvážil. Potmě je to nebezpečné a na tvrdé atletické dráze jsem svůj odraz raději brzdil, abych si nezničil achilovky. Pro tehdejší výkony nebylo nutné mít zvlášť mohutný odraz. Pro olympijských 10 km mi stačilo, že jsem běhal sprintérsky již jen dvoustovky.
U čtyřstovek jsem dosahoval času pravděpodobně mezi 65–70 vteřinami. V zimě, kdy jsem trénoval v těžkých botách a teple oblečený, byly pochopitelně pomalejší. Byl to jakýsi ústupek v rychlosti, ale proti jiným vytrvalcům to bylo pořád ještě velice kvalitní.

Tehdejší atletičtí odborníci kroutili hlavou spíš nad jinou věcí – jak chci s těmi jednotlivými dvoustovkami a čtyřstovkami uběhnout celých 10 km. V červnu jsem však téměř překonal světový rekord a do roka se mi to povedlo doopravdy. Proto jsem od tohoto tréninku neupustil, naopak, stal jsem se jeho vášnivým propagátorem. V říjnu 1949 jsem si ho dokonce rozšířil o deset čtyřstovek, abych se lépe připravil ke svému tehdejšímu pokusu o nový světový rekord na deset kilometrů. Běhal jsem denně 5x 200, 30x 400 a 5x 200 m. Teprve ve třetím týdnu jsem začal snižovat počet čtyřstovek až na deset za současného střídání tréninkových dnů s odpočinkovými.

Vyšlo mi to, jak jsem si přál. Na OH jsem vyhrál deset kilometrů a na pětku jsem byl druhý. Proto jsem roku 1950 znovu zvýšil denní normy. Běhal jsem 5x 200, 40x 400 a 5x 200
s 200 metrovým meziklusem. Toto rozšíření tréninku mi začalo dělat nečekané starosti. Po jeho několikerém bezpečném zvládnutí se mi třeba stalo, že jsem již po desíti čtyřstovkách sotva vlekl nohy. Nebýt tak tvrdohlavý, snad bych toho byl nechal. Přišla však 18., 19. a 20. čtyřstovka a najednou jsem se cítil znovu při síle. Ke konci jsem už nemohl, ale posledních pět dvoustovek jsem se opět rozběhl úplným sprintem.

Začal se u mne projevovat známý jev, že při dlouhotrvajícím zatížení nevydrží nervová soustava stále stejné soustředění ke své řídící funkci. Po určitém výkonu dochází k jejímu útlumu, který však u trénovaných lidí není trvalý. Stačí jí dopřát 10 nebo 20 minut odpočinku, popřípadě jen jakési úlevy. Její pohaslá aktivita se tím znovu probudí, jakoby přišla nová vlna energie. Po určitém vypětí dojde zase k útlumu a po něm znovu k oživení. Dokud se ovšem nevyčerpá nervová energie, nebo na čem to závisí.

Ze strachu, abych něco nepokazil, jsem ty útlumy raději respektoval. Ale ne zase tak, aby si dělaly, co by chtěly. Celý můj trénink jsem si tedy rozdělil na menší části a běhal jsem
v následujícím pořádku: 5x 200 metrů „rychle“, abych vyprovokoval nervovou soustavu jako při rozcvičení, asi v čase kolem 30–35 vteřin. 5x 400 metrů „živě“, ale bez úsilí, aby první útlum vykonal svou povinnost hned zpočátku a nezlobil pak během tréninku. 15x 400 metrů „s plným úsilím“ (kolem 70 vteřin), což se mi po předcházejícím oddechu náramně dařilo. 15x 400 m „docela volně“, aby si přišel na své i druhý útlum, který již beztoho obtěžoval v posledních rychlých čtyřstovkách. 5 x 200 m „úplně sprintérsky“ (pod 30 vteřin), prostě jako za mlada.

Těmito svými „vlnami“ jsem nejednou zmátl všetečné zájemce, kteří mi při tréninku tajně měřili mezičasy. Aniž jsem to tušil, chodili třeba celý týden na stadión a nemohli se dopočítat, jak to vlastně běhám.

Často se ke mně v tréninku někdo přidal. Já jsem pak neměl odvahu najednou zrychlit, aby si nemyslel, že se ho chci zbavit. Musel jsem se takovým partnerům předem omlouvat, že teď poběžím rychleji, ale ne naschvál. Tyto drobné komplikace mi pak bohatě vynahradila výborná forma, kterou mi tento vlnový trénink přinesl.

Lámal jsem rekordy, cestoval a závodil po celou sezónu bez jediné porážky. To mě pobídlo, abych na podzim opět zvýšil své dávky o dalších deset čtyřstovek. Teď jsem však narazil. Z takové únavy jsem se již nestačil zotavit ze dne na den. Moje výkonnost začala klesat, a proto jsem s tím rychle přestal. Až do konce listopadu 1953 jsem svůj trénink nezměnil. Jedině z nedostatku času jsem někdy běhal méně.

Když jsem se skoro vůbec nedostal na stadión, jako například v zimě 1950–1951, nahrazoval jsem si trénink různým posilováním v bytě. Vleže na zádech jsem hrabal nohama, zatíženýma dvoukilovým závažím, podobně jako při běhu. K tomu jsem dělal dřepy a obojí jsem střídal. Po stovce zahrabání pravou a levou jsem provedl sto dřepů. Opakoval jsem to až desetkrát za sebou. Podobně jsem jednou posiloval stehna tak, že jsem si na boty připevnil péra a natahoval je zvedáním nohou. Ale nepřineslo mi to žádné zlepšení. Zřejmě proto, že jsem při něm málo běhal. A to není správné – posilování má běžecký trénink doplňovat, ale nemůže jej nikdy nahradit. V roce 1951 jsem sice také dosáhl několika světových rekordů
(v hodinovce a na 20 km), ale teprve po několikaměsíčním běžeckém tréninku.

V zimní přípravě na olympiádu v Helsinkách jsem znovu udělal pokus s posilováním odrazu. Kvůli achilovkám jsem se zase neodvážil běhat skákané čtyřstovky na tvrdé strahovské dráze, tak jsem aspoň během každého meziklusu provedl dvacet mohutných výskoků z nohy na nohu, tzv. Metcalfů. Toto oživení odrazu jsem pak cítil zejména
v rychlejším finiši. Stojí však za zmínku, že po celé čtyři roky, kdy jsem neměnil hlavní obsah svého tréninku, zůstaly stagnovat i moje výkony.
Z tohoto ustrnutí jsem ještě našel východisko. Pomohlo mi k tomu čtrnáctidenní soustředění ve Staré Boleslavi – Houšťce, kde jsem mohl trénovat dvakrát denně v lese. Naběhal jsem až 80x 400 m. Z toho polovinu ráno a polovinu večer. Po dvoutýdenním postupném snižování dávek jsem pak vyhrál ve výborném čase Silvestrovský závod v Sao Paulo.

Pokud nebylo soustředění v lese, běhal jsem na dráze až 5x 200, 70x 400 a 5x 200 metrů
s dvěstěmetrovým meziklusem.

Za tohoto tréninku jsem usměrňoval svou nervovou aktivitu tím, že jsem střídal úsilí po deseti čtyřstovkách. Ráno i večer jsem běhal 10x 400 m lehce, 10x 400 m usilovně, 10x lehce, 10x usilovně atd. Dvoustovky vždycky usilovně. V posledním týdnu před závodem jsem své dávky snižoval a každý druhý den běhal rychle. Kdekdo se tehdy divil, jak jsem po takovém tréninku mohl uběhnout v Houšťce 5 km za 14:04 min. a po čtrnácti dnech pak v Paříži dokonce světový rekord 13:57,2 min.

Pro zajímavost uvedu svůj trénink z května 1954 posledních 14 dní před dosažením těchto výkonů:
17. 5. – 5x 200, 40x 400
18. 5. – 5x 200, 55x 400, 5x 200
19. 5. – 5x 200, 38x 400, 5x 200
20. 5. – 5x 200, 70x 400, 5x 200
21. 5. – 5x 200, 70x 400, 5x 200
22. 5. – 5x 200, 70x 400, 5x 200
23. 5. – 5x 200, 50x 400, 5x 200
24. 5. – 5x 200, 40x 400, 5x 200 rychle
25. 5.  – 5x 200, 30x 400, 5x 200 lehce
26. 5.  – 2x 200, 20x 400, 5x 200 rychle
27. 5. – 40 min. volný běh lehce
28. 5. – 5x 200, 10x 400, 5x 200 rychle
29. 5.  – 30 min. volný běh lehce
30. 5.  – 5 km za 13:57,2 min. (Paříž) světový rekord
31. 5. – 30 min. nízký skipping lehce
1. 6. – 10 km za 28:54,2 min. (Brusel) světový rekord

Trénoval jsem ve staroboleslavských lesích, v okolí Houšťky a čtyřstovky jsem spojoval stometrovým meziklusem. V druhé polovině května jsem trénoval na strahovské atletické dráze. Maximální dávky – 5, 70, 5 – představovaly asi 50 km denně.

RYCHLOST JE RELATIVNÍ

Zdravý, zdatný člověk vám uběhne 100 metrů za 20 vteřin jako nic. Pro úplně vyčerpaného, třeba i trénovaného sportovce to však může být obrovský výkon. Kdybyste takové dva lidi nechali běžet spolu, jeden bude přitom povídat vtipy, a druhý toho bude mít plné zuby. Za takových okolností totiž nelze posuzovat rychlost jen podle těch 20 vteřin na 100 m.

V tom mi někteří trenéři nerozuměli. Přišli se na mě podívat, když jsem běhal maximální dávky. Stopli si několik čtyřstovek a mávli rukou. I Dana se do mne kolikrát pustila, proč to tak nemožně ťapkám. A já jsem zatím dělal, co jsem mohl. Když jsem si pak v posledním týdnu odpočinul a malými rychlými dávkami vystupňoval formu, v závodě jsem to natřel
i těm, o nichž žádné pochyby nebyly.

VÝZNAM MAXIMÁLNÍHO ZATÍŽENÍ

Vytrénované tělo je jako ocelová pružina. Zmáčknete je a ono pak vyskočí. Zmáčknete je ještě víc a ono vyskočí výš než předtím. Jen ho nesmíte zmáčknout tolik, že byste ho zlámali nebo zdeformovali. I to se však sem tam někomu povede.

Běžci bývají na sebe s takovým zatížením opatrní. Přitom není tajemstvím, že na příklad po patnáctistovce jde výborně půlka (půl anglické míle, tj. 800 m), nebo po půlce čtvrtka (400 m). I vytrvalci vědí, že po 5 km nemusí být špatné zkusit si třeba jednou maratón. Naopak, potom jde obyčejně vlastní trať ještě líp. Konečně já jsem také po olympijském maratónu uběhl 5 km v Opavě líp než v Helsinkách. Prostě po větším zatížení organismu přijímá běžec svou vlastní trať jako úlevu a pouští se do ní s větším elánem. Ani senzitivní nervy nejsou citlivé, mají-li v čerstvé paměti únavu mnohem horší. Jen se nesmí zapomenout na jedno skutečně vážné nebezpečí: aby takové zatížení nenabouralo dynamický stereotyp. Pak by se z vytrvalce stal maratonec a s jeho vlastní tratí 5 km by byl konec.

V tom jsem si náhodou dobře rozuměl. Těch 70x 400 a 5x 200 m jsem si plánoval jako takové pořádné zmáčknutí svého organismu. Byl to kus dřiny, přemáhání a nakonec
i starostí. Musel jsem dávat pozor na své svaly, šlachy a klouby, jsou-li v pořádku. Navíc ještě hlídat svůj chabý stereotyp, který byl v těžkém pokušení zahnout jinam.

Trénink jsem si večer odškrtl jako splněný, ale únava mi z něho zůstala na další dny
„k dobru“. Vydatně jsem jedl, a přesto jsem hubnul. Vnitřní orgány zoufale posílaly svalům novou energii a já jsem ji vytrvale rozhazoval svými čtyřstovkami. A ještě jsem si dával záležet, aby byly pořád stejně čiperné, třebaže v nich nebylo tolik síly. Běhal jsem skoro zadarmo, i když moje energetické zásoby byly na dně. I v odrazu bylo méně síly. Můj krok byl tím kratší, ale ne pomalejší. Souhra mých pohybů byla i přes vyčerpání stále stejně živá, protože jsem si dovedl uchovat stále stejný dynamický stereotyp. Stejně hbitě jsem pohazoval nohama dopředu, využíval břišních svalů a intenzivně dýchal jako při nejrychlejším běhu. Nepřipadalo mi, že bych běžel maraton, i když jsem za den naběhal ještě víc. Při každé čtyřstovce jsem si představoval, že běžím svůj nejrychlejší závod na 5 km. Byl to stejný běh jako v nejlepší formě, jenže v něm nebylo tolik síly. Jedině proto mi to z jednoho konce čtyřstovky na druhý tak dlouho trvalo.

Pak přišel poslední týden a já jsem zastavil své plýtvání energií. Nenaběhal jsem ani polovinu maximálních dávek a vnitřní orgány valily do svalů dál plným proudem nové síly. Za tři dny už to s nimi cukalo, jak chtěly běhat. Taky jsem jim to dopřál, ale nikoli sto čtyřstovek, jenom dvacet, zato pořádných. To jsem jim ani nemusel připomínat. Až jsem měl strach, aby se nestrhly. No, a po několika dnech přišel závod – co to je pouhých dvanáct koleček po odpočinku, když jsem předtím běhal desetkrát víc za nejvyšší únavy. Jen o vteřinu jsem zůstal za svým rekordem na 5 km, a to šlo jen o formální závody na ukončení soustředění. Zopakoval jsem si takový trénink ještě jednou na Strahově a byl z toho v Paříži „světák“. Ano, i s rychlostí lze dělat všelijaká kouzla. Jen se to musí umět.

ÚSTUP ZE SLÁVY

Docela jako znalec všech znalců jsem se pustil do dalšího tréninku. Jakžtakž jsem i vyhrával svá střetnutí s nejlepšími vytrvalci. Na ME v Bernu jsem uběhl 10 km znovu pod 29 minut a ve Stockholmu jsem pak zlepšil svůj rekord na 5 km časem 13:57 min. Jenže tyto úspěchy byly už provázeny i zklamáním. Například třetí místo na 5 km na ME v Bernu, kde jsem skončil až za Kucem a Chattawayem.
Ještě horší to bylo v dalších letech. Připravoval jsem se na závody stejným způsobem. Jen mne to víc namáhalo a přinášelo méně a méně úspěchů. Zatímco světové rekordy byly
i několikrát do roka přepisovány novými lepšími výkony, v mém tréninkovém deníku se objevovaly záznamy docela jiné: velmi unaven, po 25x 400 m přerušen trénink pro namožený sval, netrénoval atd. Už časně zjara 1956 jsem se rozhodl, že se připravím na olympiádu
v Melbourne jenom na maraton. Při jednom tréninku v lese mně na mokré trávě ujela noha
a od té doby mě pobolívalo v třísle. Bylo to malé zranění, a tak ani já ani lékaři se neplašili. Nešetřil jsem se, měl jsem hodně jarních závodů a bylo to čím dál tím horší. Později se eventuální uvažovaná operace začala odkládat kvůli olympiádě, ale bylo to marné. Koncem srpna jsem musel na operaci a v mém tréninkovém deníku zůstala řada stránek volných, když jsem ležel v nemocnici. Své bolesti jsem už ani nezapisoval.

Tak jako mi dříve každým rokem přibývalo nových rekordů, začaly se teď množit moje porážky a neúspěchy. V Melbourne na OH 1956 jsem skončil v maratonu až jako šestý a na Festivalu v Moskvě dokonce jako na desítku sedmý. Řekl jsem si, že už to lepší nebude
a občas jsem si zanotoval: „Pětatřicátníci, chlapci jako květ…“.

Bylo to však opravdu tím? Heino byl ještě starší, když mi překonal světový rekord, Mimounovi bylo pětatřicet pryč při jeho olympijském vítězství v Melbourne. Často mne to přivádělo k úvahám o mém vlastním tréninku, o jeho kladech i nedostatcích.

Nejde mi o to, hořekovat nad svou přípravou, třebaže většina mých rekordů již vzala za své. Naopak, dodnes vidím některé její klady. Například svým běháním opakovaných
a později spojovaných sprintů jsem rozvíjel rychlost mnohem úspěšněji, než jak to bývalo zvykem u mých předchůdců.

Zatímco roku 1947 jsem neznal žádného vytrvalce, který by běhal spojované nebo opakované dvoustovky a čtyřstovky, dnes neznám jediného, který by je neběhal.

Zato ve svém třetím tréninkovém úkolu „neustále jej rozvíjet ve shodě s růstem schopností“ jsem utrpěl porážku od mladých vytrvalců. Ti mi to s polovičními dávkami natřeli o celé kolo. Jistě to stojí za bližší vysvětlení.

KVALITA JE VÍCE NEŽ KVANTITA

Jistě jste pochopili, jak jsem rozvíjel svůj trénink. Začal jsem s několika rovinkami
a skončil u velkých dávek. Jednou jsem si zkusil i 100x 400 km, dvoufázově, ráno padesát a večer znovu padesát. Běhal jsem prostě víc a víc. To mne zároveň postrkovalo v atletických disciplínách k delším a delším tratím, až jsem se ocitl na konci, odkud to nešlo dál a vlastně ani zpátky.

Všimněte si, jak naproti tomu rozvíjel svůj vytrvalecký trénink Vladimír Kuc. Též se dostal k dávce 5x 200, 20x 400 a 5x 200 m, dokonce mnohem rychleji než já. Jenže tak rychle od ní neutekl. Zatímco já jsem si další rok přidal deset čtyřstovek, Kuc si z každé ubral několik vteřin. Běhal zase 5 „10 „5, ale rychleji. Další rok běhal zase jen 5 „10 „5, ale ještě rychleji. Prostě já jsem rozvíjel množství tréninku a Kuc jeho kvalitu. Běhal stále rychleji, zatímco já jsem svoji rychlost víc a víc ředil. Nakonec byla už tak slabá, že mi nebyla v závodě nic platná. Přece tedy měla Dana pravdu, když říkala, že to nemožně ťapkám. Měl jsem na to jít jinak už od Londýnské olympiády. Zvyšovat dál svou rychlost, obohatit trénink soustavným posilováním a rozvíjet především jeho kvalitu. Jenže pak bych asi nevyhrál maratón v Helsinkách a neměl patrně ani světové rekordy na hodinovku, 20 km a další velmi dlouhé tratě. Prostě u mě to bylo složitější.

Poslední zkušenosti mi často vrtaly v hlavě. Na podzim 1957, když jsem se už loučil se závoděním a moc mi na výkonech nezáleželo, udělal jsem přece malou zkoušku se zkvalitněním svého tréninku. Před svým posledním startem v San Sebastianu jsem běhal denně průměrně 40x 200 m v těžkých botách do kopce s 2-3% stoupáním. Zase jsem každou třetí zdolával co nejdelšími skoky. Cestou dolů jsem střídal chůzi s vysokým zvedáním kolen, předkopáváním a energickým došlapováním, chůzi s hlubokými výpady a mohutnými výskoky a po skákaných dvoustovkách jsem volně klusal. Dvakrát v týdnu jsem běhal na dráze: 5x 200, 10x 400 a 5x 200 m s vystupňovaným odrazem a nakonec 10x 300 m po 45 vteřinách. Takový dvouměsíční trénink mi stačil nejen k vítězství v San Sebastianu, nýbrž i k velikému zlepšení mého stylu. Hned za mnou všichni chodili, že by bylo škoda toho nechávat. Byl jsem však již rozhodnut skončit se svým závoděním. Proto tuto zkušenost doporučuji svým nástupcům k dalšímu přezkoušení.

Nakonec musím říci, že jsem toho moc o běžeckém trénování nevěděl, ale i tak jsem dosáhl dobrých výsledků. Celých patnáct let jsem například soustavně zvyšoval svoje výkony. Když jsem roku 1944 udělal svůj první československý rekord, každou sezónu jsem pak k němu přidával několik dalších, až jsem v roce 1949 získal v Ostravě svůj první světový rekord. I k němu jsem pak přidával další a další. Pět let jsem vládl na všech tratích od 5 do 30 km. Přitom jsem pro své vrcholné výkony nepotřeboval ani nejlepší dráhu, ani soupeře, ani se nemusely sjednávat narychlo závody podle toho, jak jsem se cítil. Dovedl jsem se připravit tak, aby mi to šlo, kdy jsem to potřeboval. Udělal jsem pak rekord stejně tak ve Finsku jako v Praze, v Ostravě, v Houšťce, Paříži nebo Bruselu. Téměř po celou dobu svého sportování jsem byl jedním z našich nejspolehlivějších reprezentantů. Bylo to tím, že jsem rozuměl nejen svému tréninku, nýbrž i sám sobě. Třebaže moje schopnosti nebyly tak vynikající, dovedl jsem jich plně využít.

UMĚNÍ ZÁVODIT

Říkává se, že cvičení dělá umění. Trénink je právě takovým cvičením. Atlet se při něm učí, aby pak v závodě mohl ukázat, co umí. Dobrá příprava je tedy první podmínkou sportovního úspěchu.

ZÁVOD JE BOJ

Zkuste si představit, kolik lidí na světě se za jediný den přijde podívat na všechny sportovní soutěže. Jsou to takové milióny, že by to člověk nespočítal. Je to nejlepší důkaz
o přitažlivosti tohoto zdravého zápolení. Žádné místo na tribuně se však nevyrovná tomu, když člověk sám závodí a taky něco vyhraje. Stačí, aby byl lepší, nebo ti druzí aby byli horší. To je ale stejné. Před závodem člověk málokdy odhadne sám sebe, tím méně své soupeře. Není divu, že z toho bývají atleti nervózní již dlouho před startem. Za neustálého sledování vlastního stavu a usilovného přemýšlení, jak na to, jsou schopni zmeškat nakonec samotný závod, zapomenout tretry nebo trenýrky a pobavit obecenstvo i jinými přitažlivými scénkami.

Nemyslete si, že jsem byl jiný. Snad jen v tom, že jsem tu nervozitu míval rád. Věděl jsem totiž, že bez mimořádného vzrušení neudělám mimořádný výkon. Spíš jsem se bál být moc klidný a bezstarostný. Vždyť závod je vlastně nejlepší prověrka celého tréninku!

Proto jsem se snažil o nejlepší výkon i bez konkurence. To je kolikrát horší. Čas vás tak nevzruší jako skuteční soupeři. Za takové situace jsem aspoň uměle provokoval svou startovní horečku. Vžíval jsem se do závodu. Kromě rozcvičení jsem ještě poklusával a hlavně velice dýchal. To podle mého názoru nejúčinněji orientuje nervy, svaly i vnitřní orgány k jejich důležité úloze v závodě. Před ostatními jsem to však nedával moc najevo. Poskakování, natřásaní se na soupeře a dělání dojmu jedinečnými sprinty nemá totiž cenu. Zejména ne pro vytrvalce, který má dost času ukázat co dovede až v samotném závodě.

TAKTIKA

Nejraději bych to nadepsal jako „Chytračení nad soupeřem“. Od začátku mi byly proti mysli všechny finty, úskoky a chytristika ve spojitosti se sportovním úspěchem. Tím nechci říci, že jsem byl někdy lhostejný k vítězství nebo k porážce. Naopak, velice rád jsem vyhrával. Nikdy jsem však nevyplul do vedení teprve pár metrů před cílem. Ani tehdy ne, když jsem běžel vyloženě na finiš. Jako třeba 5 km v Helsinkách. Hned po prvém kole se tehdy objevil v čele Schade a obětavě táhl ostatní. Byla to nejlepší cesta, jak se můj největší soupeř mohl unavit sám. Přece jsem ho však vystřídal ve vedení. Dlouho si za mnou nepobyl, ale já jsem ho znovu vystřídal, aby náš společný závod netáhl jenom jeden. Náhodou jsem to ve finiši vyhrál. I když hodně lidí nebude se mnou souhlasit, řídil jsem se jinou taktikou než vyzrát na soupeře: běžet na nejlepší výkon. V tom případě jsem mohl prohrát jen s lepším, a to není hanba. Chtěl bych proto poradit všem mladým atletům: Běhejte líp než ostatní a nikdo vás neporazí!

 

5