ÚVODEM

O Emilově tréninku píše Jindřich Roudný realisticky a pravdivě, tak jak jej viděl a zažil očima odborníka. Přesto, že později z politických důvodů nesměl reprezentovat, sledoval dál rozvoj a popularizaci vytrvalostních běhů na celém světě. Krátce se take věnoval trenérské činnosti, ale hlavně byl sám běžec a běžeckou euforii si vyzkoušel na vlastní kůži.

ROK 1941 – PRVNÍ ZÁVODY

Emil přišel do Zlína z Kopřivnice v roce 1937. Jako každý nový mladý uchazeč, byl ubytovaný na internátě a prošel čtyřletou učební dobou jako Mladý muž Baťovy školy práce. Měl to štěstí, že jeho družinu vedl zkušený trenér a vynikající atlet MUDr. Kučera. Mohl tak sledovat Emila celé čtyři roky a tak poznat i jeho povahu, zvláště jeho inteligenci
a houževnatost. On to byl, který jej objevil pro atletiku, když ho přihlásil na tradiční „Běh Zlínem“. A nemýlil se, Emil doběhl druhý za tehdy již trénujícím Krupičkou. My mladší ročníky jsme se musely závodů zúčastnit povinně jako diváci. Již tehdy nás nadchl a strhl ke skandování běžec, který se dral dopředu, s velkou vervou předbíhal své soupeře a rval se
o každý metr. Byl jím právě Emil Zátopek. Byla to šťastná náhoda, která přivedla Emila
k atletice.

V dalším závodě na Stříbrném věnci Lidových novin v Brně již porazil svého přemožitele z Běhu Zlínem o celých 9 vteřin. Jako absolvent Baťovy školy práce, vyučený chemik, musel pak s ostatními opustit 1. internát. Pro tyto absolventy se nabízela možnost dále studovat na Vyšší průmyslovce, která končila maturitou. Emil této možnosti využil a na podzim se přestěhoval na 5. internát, který byl rezervován pro studenty vyšších průmyslovek. Studium bylo náročné a Emilovi již tolik času na trénování nezbylo.

ROK 1942 – PRVNÍ TRÉNINKOVÉ ZKUŠENOSTI

Tehdy nebylo zvykem trénovat v zimě. Chodilo se cvičit dvakrát týdně do tělocvičny
a občas šlo několik atletů na společnou vycházku. Teprve na jaře se scházeli na stadioně a ti mladší, nováčci se přidávali k těm starším a zkušenějším. Zrovna tak Emil. V oddíle tehdy běhal zkušený a úspěšný atlet JUDr. Jan Haluza, výborný mílař. Byl velmi všestranný, ale více se věnoval vytrvalostním běhům. Všiml si Emila a nabídl se, že mu pro začátek poradí. Emil mu velmi důvěřoval a začal trénovat s ním. Začínali rozcvičkou, volně běželi dvě až tři kolečka, zakončili 4-5 rychlými sprinty v délce 60 m, pak věnovali asi 20 minut různým gymnastickým prvkům na rozviklání těla.

Po krátkém odpočinku přistoupili k několika rychlým dvoustovkám nebo třístovkám a zakončili opět lehkým klusem po trávě stadionu. Emilovi však tento trénink brzo nestačil. Začal si buď přidávat, nebo se přidal k výbornému mílaři Šalému nebo Kučerovi. To se však nelíbilo těm starším atletům, varovali ho, že se přetrénuje. Jeho tehdejší trénink byl zaměřen na disciplíny 800 a 1500 m. Soustavným tréninkem začala stoupat jeho výkonnost, atletika ho začala bavit a byla pro něho zábavou.

ROK 1943 – CELOROČNÍ TRÉNINK

V tomto roce začal s přípravou již v prosinci, což bylo velmi nezvyklé. Dvakrát týdně
v tělocvičně, k tomu dvakrát týdně kondiční běh po silnici v délce asi 6-8 km a v březnu se již přestěhoval na dráhu. Začal tak, jak ho Haluza naučil. Tři kola na zahřátí a rozklusání, pak 10 minut gymnastiky a tři rovinky. Hlavní trénink spočíval v běhání 4-5 stometrových úseků, které zaměňoval za dvoustovky.

Trénink ho bavil a po několika týdnech si zvykl trénovat denně. Brzo se vypracoval mezi přední běžce na tuto trať, jako byli na příklad Šalé, Čevona a Haluza. Pokud se však utkal s běžci, jako byli Šalé nebo Čevona, byl v nevýhodě. Oba byli zaměřeni více na 800 km než na 1500 km. Byli proto rychlejší a on se musel vždy spokojit s druhým místem.

První tři roky se specializoval na 1500 km, protože tato trať byla velmi oblíbená. Bylo na ní vypisováno hodně závodů, neboť to byla klasická střední trať a získala velkou popularitu díky soubojům dvou Švédů, Arne Andersona a Gundera Hägga. Právě Hägg to byl, kdo jako první na světě zaběhl 5 km pod 14 minut časem 13:59 min. Celoroční trénink spočívající v zimním každodenním tréninku, to byl první přínos Emila Zátopka pro československou atletiku.

V tomto roce jeho výkonost prudce stoupala a na středních tratích dosahoval ke konci roku vynikajících výkonů.

ROK 1944 – PRVNÍ INTERVALOVÝ TRÉNINK

Sezónu 1944 začal opět stejnou zimní přípravou. Protože už složil maturitu
(s vyznamenáním), měl více času na trénink. Cítil, že má více sil a proto v jarní přípravě zvýšil svoje dávky. Začal spojovat sprinty, a tak běhal 10x 100 m s meziklusem 100 m, druhý den 10x400 m opět s meziklusem 100 m a třetí den běžel 4-6x 400 m se stejným meziklusem.

S oblibou běhal rozložené patnáctistovky. Například 100 + 100+ 200 + 200 + 300 + 200 + 200 + 100 + 100. Tyto úseky běhal tempem odpovídající běhu na 1500 m. Většinou běhal v přírodě a brzo z jara byly některé úseky ve stínu zledovatělé. Proto jsme měli půjčené kopačky od fotbalistů, které měly špunty, a běhalo se v nich mnohem bezpečněji. Emil však vyfasoval dost obnošené, odřel si nohu a rána mu zhnisala. Delší dobu si poležel v nemocnici a po návratu se těžko vracel do své dřívější formy. I za těchto okolností měl však chuť k závodům. Jednou při tréninku zaběhl 2 km za 5:26 min. Jeho kolega Zdráhal, který mu tehdy měřil časy, upozornil předsedu oddílu, že Emil zaběhl rekord. Předseda vypsal hned další týden kontrolní závody. V těch se běželo 3 km a Emil překonal československý rekord časem 8:34,8. Hned další týden běžel závod na 5 km a rovněž překonal rekord časem 14:54,8. Byl prvním, který u nás zaběhl 5 km pod 15 minut.

Tyto výkony byly ale přijímány hlavně v Praze s podezřením. Proto, aby nevěřící přesvědčil o svých schopnostech, běžel na Strahově 2 km a tentokrát zlepšil rekord na 5:33,4.

Stále přemýšlel, jak svůj výkon zlepšit, a to nejen tréninkem. Byla válka a jídla, hlavně kvalitního, byl nedostatek. Razil proto heslo „kašlu na kvalitu, důležitá je kvantita“. Jídlo postrádalo důležité vitamíny, cukry a mastné kyseliny. Ale ve větším množství i nehodnotné stravy se daly získat potřebné hodnoty. Tyto poznatky si nenechával jen pro sebe. Svěřoval se nám, a tak například jsme na jeho radu pili hodně minerálky, neboť podle něho obsahují oxid uhličitý, který neutralizuje únavu. Stále doporučoval jíst ovoce a zeleninu. Evolucí ztratil člověk schopnost produkovat vitaminy, proto je musíme získávat konzumací zeleniny i ovoce. Zvláštní důraz kladl na C vitamín.

Blížila se fronta, Němci prohrávali, a proto vydali zákaz vycházení po setmění. Nezbývalo, než najít náhradní trénink. Atleti ze světnice č. 19 si pořídili plotnu pěnové gumy o rozměru 1m2. Místo tréninku se skippovalo. Emil vymyslel sérii cviků s vysokým zvedáním kolen se stupňovaným finišem, předkopávání a znovu rychlý finiš. Byl to náročný
a vyčerpávající trénink, při kterém si sám natrhl čtyřhlavý sval pravé nohy. To ho opět vyřadilo z tréninku a od poloviny prosince až do března musel odpočívat. Teprve v dubnu mohl opět začít se svými intervalovými úseky. Byly to většinou sprintérské úseky od 60 do 400 m běhané s volnými meziklusy. V důsledku obou těchto poranění se křivka růstu výkonnosti koncem roku snížila a měla vliv i na tehdy zaběhnuté rekordy, které mohly být za normálního průběhu tréninku lepší. Emil byl přemýšlivý typ a pro zlepšení výkonů si vymyslel specielní přípravu v posledních dvou týdnech před závody.

Předposlední týden zdvojnásobil běhané úseky a poslední týden před závodem běhal zase jen normální dávky s jednodenním odpočinkem. Šlo vlastně o přeměnu kvantity v kvalitu. Zdvojnásobením dávek si tělo zvyklo na zvýšený výdej a příjem energie a po jednodenním odpočinku se množství nahromaděné energie projevilo zvýšením rychlosti běhaných úseků.

ROK 1945

Válka skončila, ale podmínky pro běhání se nezlepšily. Stále byl nedostatek jídla a při osmihodinové práci, která končila většinou po páté hodině, bylo na trénink málo času. Emil se rozhodoval, má-li zůstat v podniku, nebo se přihlásit do tehdy se nově tvořící Československé armády. Měl obavy, že vstupem do armády se mu ztíží tréninkové podmínky. Nakonec se přihlásil, první měsíce vojančil v Uherském Hradišti a pak zakotvil ve vojenské akademii
v Hranicích. Vojenské zaměstnání přes den a večerní trénink posílily jeho kondici. Hned
v prvních měsících zlepšil čas na 3 km na 8:33,4 a o měsíc později vyhrál Mistrovství republiky na 5 km časem 14:50,8, což byl nový rekord. Startoval ještě proti slavnému švédskému běžci Andersonovi, který tenkrát sváděl pěkné souboje s kolegou Häggem. V běhu na 2 km sice prohrál časem 5:38,6, ale to ho jen posílilo k dalšímu tréninku.

Na jaře se konaly první závody v osvobozené republice. Manifestační závody v Praze
v běhu na 3 km byly doménou zlínských atletů. Emil zlepšil rekord, já jsem byl druhý a Ajgl třetí. Zjevně se projevil vliv Emila na klubové kolegy. Zimní příprava a 6 dní tréninku v týdnu přinesly své ovoce. V tomto roce zlepšil své výkony na 1500 km za 4:01,4, 3 km za 8:33,4 a 5 km za 14:50,6, což byl nový rekord. Jeho výkonost se dále zlepšovala.

Aby mohl běžec docílit dlouhých a maximálních závěrečných spurtů a celý závod absolvovat ve vyšším tempu, musí si vybudovat dostatečnou toleranci na překyselení (acidózu). To znamená, že musí tolerovat narůstající koncentraci laktátu (kyseliny mléčné)
v krvi a ve svalstvu. Ten stoupá i během odpočinkové pauzy a zůstává i po relativně dlouhé pauze vysoký, než začne další interval. Tato po delší dobu trvající vysoká hodnota vede ke zlepšení dechové kapacity organismu. Tím, že nešel Emil pod 120 tepů/min. v meziklusu, musel tolerovat vysoké hodnoty laktátu a tak byl schopen běhat čím dál delší úseky
v rychlejším tempu.

ROK 1946

V zimním odobí 1945-1946 vypustil běhání dlouhých aerobních běhů a trénoval stejně jako v v hlavním období. Běhal v koňské jízdárně v těžkých vojenských botách 10x 400 m
s meziklusem 200 m, což mohlo být jistou náhradou aerobních běhů, poněvadž vojenské těžké boty neumožňovaly vyšší frekvenci a tím byly 400 m úseky podstatně pomalejší. Přesto tím získal dobrý základ pro jarní přípravu a mohl tak svůj trénink zdvojnásobit. Místo 10x 400 m běhal 20x 400 m a jen poslední týden běhal obden, aby doplnil rezervy.

Stereotypní život pokládal za škodlivý pro atleta. Vypracoval si zajímavou metodu, jak stereotyp před závodem nabourat. Den před závodem šel třeba tančit nebo se schválně budil v noci, prostě vymýšlel různé způsoby, jak stereotyp nabourat. Říkal tomu „zvýšení hormonální hladiny“. Právě tato zdánlivá maličkost jej posunula o několik metrů před své soupeře. Vydatnější trénink znamenal další zvýšení výkonnosti. Již v prvních závodech se to projevilo překonáním rekordu na 5 km o celých 14 vteřin časem 14:36,3 a na 3 km rovněž zlepšil rekord časem 8:26,8 a později 8:21.

S těmito výkony jel na ME do Osla. V běhu na 5 km skončil na pátém místě v novém rekordu 14:25,8. Pro mnohé doma to bylo zklamání, ale pro odborníky to byl velký úspěch
a pro Emila povzbuzením k dalšímu tréninku.

Ke konci sezóny se zúčastnil s dalšími vojáky Štítu Velké Británie v Londýně. Byla to soutěž v běhu na 10 km, šermu, střelbě, boxu a plavání. V každé soutěži startovalo pět účastníků. Pro Angličany to byla vzpomínka na letecké souboje v roce 1942, kdy byla Anglie opuštěná a sama bojovala proti hrozící invazi německé armády. V této bitvě se osvědčili i českoslovenští letci a mnozí z nich se z letu nevrátili. Mezi ně patřil i Zdeňa Babíček, bratranec jeho pozdější manželky Dany.

V přespolním běhu v Ascotu se vyznamenal Emil, když doběhl jako první s velkým náskokem. Celou soutěž jsme vyhráli a tím skončila sezóna 1946.

Družstvo československých vojáků se Štítem Velké Británie. Štít je vyroben z trámů vybombardované londýnské radnice. Představuje královnu Viktorii, pozemní, námořní a letecké síly. Emil vlevo od štítu.

Družstvo československých vojáků se Štítem Velké Británie. Štít je vyroben z trámů vybombardované londýnské radnice. Představuje královnu Viktorii, pozemní, námořní a letecké síly. Emil vlevo od štítu.

V pětiboji tehdy startovali běžci: akademik Emil Zátopek, desátník aspirant Vomáčka, svobodník aspirant Roudný, strážmistr Dolenský a strážmistr Štrup.

V roce 1947 se soutěž konala opět v Londýně, kde jsme startovali v pozměněné sestavě: poručík Emil Zátopek, desátník aspirant Vomáčka, desátník aspirant Roudný, vojín Zabloudil a vojín Kořán. Toto družstvo opět vyhrálo přespolní běh na 10 km, avšak celkově Štít Velké Británie vyhráli Francouzi. Ti pozvali na vojnu světového rekordmana v plavání Jazyho, který jim hodně zabodoval.
.
Dnešní věda dovede již přesně určit, pro kterou běžeckou disciplínu je atlet geneticky přizpůsobený. Provádí se svalová biopsie, kdy se při lokálním umrtvení odebere dutou jehlou vzorek tkáně. Fyziologické výzkumy totiž prokázaly, že se svalová vlákna dělí do několika skupin. Pro naše účely použijeme zjednodušeně dvě skupiny – vlákna typu I a vlákna typu II.

Bylo prokázáno, že svalová vlákna typu I v případě podnětu potřebují delší čas k vyvinutí maximálního napětí než vlákna Typu II. Na základě toho se ustálily pojmy „slow-twich“ (ST = pomalu se smršťující) a „fast-twich“ (FT = rychle se smršťující). Poměr mezi ST a FT vlákny je geneticky podmíněn.

FT vlákna vstupují do akce, když je zatížení náročnější a dosáhnou maximální intenzity. Protože jsou velmi málo zásobeny kyslíkem, mnohem rychleji se unaví. Jsou více závislé na glykogenu a méně na kyslíku. Pracují více na kyslíkový dluh.

Vytrvalci vykazují větší podíl ST vláken, která jsou využita při nižší intenzitě zatížení. Vytrvalecký trénink vede k významnému zvýšení počtu ST vláken. I když nebyly u Emila nikdy tyto zkoušky provedeny, dá se předpokládat, že poměr ST vláken k FT vláknům byl
u Emila v jeho atletických začátcích ve prospěch vláken asi 60:40. Věda není dosud jednotná v názoru, zda se vlivem tréninku tento poměr může změnit. Pokud tomu tak není, potom
s ohledem na jeho pozdější vytrvalecké výkony by se poměr musel změnit až na ST-70:FT-30.

ROK 1947

Přípravu na sezónu zahájil opět tvrdým zimním tréninkem. Běhal své opakované sprinty ve vojenských botách denně a za každého počasí. Získával tak dobrý základ pro jarní trénink, který mohl dále stupňovat. Tato jarní příprava byla jedna z nejhodnotnějších. Objevil krásnou lesní cestu za kasárnami a na ní běhal opakovaně 5x 150 až 200 m rychle a na rovince 20x 400 m s meziklusem jen 150 m. Druhý den byl ještě kvalitnější, neboť běhal znovu 5x 200 m pro rozcvičení a následovalo 20x 250 m s meziklusem 150 m. Byl to intenzivní anaerobní trénink, ve kterém byly značně aktivovány FT vlákna. Právě v tomto roce dále prudce stoupala výkonnost, což je znát i na grafu výkonnosti. Tento trénink mu přinesl nový rekord na 5 km za 14:08,2. Hned nato se utkal s výborným Finem Viljo Heinem. Svedli spolu urputný souboj, který sice nevynikal vynikajícím časem, ale bojem, kdy se střídali ve vedení a souboj skončil těsným vítězstvím Emila v čase 14:15,2, jen o 0,2 vteřiny před Heinem.

Emilovi bylo vytýkáno, že běhá neekonomicky a že se tím, že nese nepřirozeně ruce
a vytáčí hlavu, připravuje o cenné vteřiny. Ve skutečnosti Emil běhal velmi ekonomicky.

Ekonomie běhu je dána buď genetickými faktory, nebo dlouholetým tréninkem, který vede k úsporné spotřebě kyslíku. Tito běžci běhají ekonomicky. Daniels (1974) definoval ekonomii běhu jako množství kyslíku, které je potřebné, aby běžec udržel každé dané bezpečné tempo. V určitém množství se zvyšuje ekonomika běhu, čím více se běhá. Pochopitelně je zde snaha o optimální rovnováhu mezi délkou kroku a frekvencí, která spotřebovává minimum kyslíku. Únava ovlivňuje ekonomiku, poněvadž stoupá spotřeba kyslíku a je třeba mimo hlavního primárního svalstva zapojit i vedlejší svalstvo k udržení tempa. I když Emil běhal nestylově, běhal velmi ekonomicky proto, že měl zčásti ekonomii zděděnou, ale hlavně, že běhal denně a značné dávky.

Emil Zátopek a Jindřich Roudný

Emil Zátopek a Jindřich Roudný

Emil netrénoval bezhlavě. Sice hodně experimentoval, ale dovedl vždy správně odhadnout své úspěchy a neúspěchy. Zvyšoval počet intervalových úseků, aniž by snižoval
jejich rychlost. Zařazení 400 m úseků se později odrazilo zlepšením vytrvalosti. Pomalu již opouštěl střední tratě a zaměřoval se více na 3 a 5 km, kde cítil, že má větší uplatnění. Podstatným zlepšením bylo zkrácení klidové pauzy v meziklusu. Jakmile pocítil, že může opět pokračovat, vyrazil do další čtyřstovky. Tak se jeho meziklus zkrátil na 200 m a získával tím větší odolnost proti únavě. Běhané úseky nikdy neměřil, běhal je tak rychle, aby běžel
v tempu dané disciplíny a hlavně aby splnil tréninkovou dávku a ukončil trénink v přiměřené únavě. Dá se předpokládat, že rychlé úseky běhal od 190-200 tepů/min. a 100 nebo 200m meziklusy neklesly pod 120 tepů/min. Je až obdivuhodné jak získával tyto poznatky, které moderní věda dovedla vysvětlit a pojmenovat až po mnoha desetiletích.

Byl si vědom, že při jakémkoliv výkonu, se dostavuje tréma, a protože většinou neměl konkurenci, tak na něho tolik nedoléhala. Říkal, že si ji musí sám vytvářet. Tréma je vlastně strach, obava z toho, že zklameme své bližní, strach z délky tratě, její rychlosti, ze soupeře,
z možného úrazu. Těch příčin je mnoho, tréma – vzrušení však nesmí být příliš vysoké, ale ani příliš nízké. Vysoké vzrušení svazuje a působí negativně na výkon, zrovna tak velmi nízké na soustředění. Proto má být tréma optimální, přirozená, ale je potřebná.

ROK 1948 – OLYMPIÁDA V LONDÝNĚ A PRVNÍ ZLATÁ

V Londýně se rozhodl běžet jak 5, tak i 10 km. Podle toho také upravil svůj trénink. Jako vojenský akademik-tankista se často dostal do Milovic, kde byly nádherné lesy. Umožňovaly běhat na měkkém podkladě, který šetřil jak vazivo, tak i klouby a mohl toho naběhat mnohem více. Počet úseků zvyšoval z dvaceti na třicet, čtyřicet a jednou dokonce naběhal i sedmdesát čtyřstovek. Toto množství se nedalo běhat v tempu po 65-67 vteřinách, které byly nutné k zaběhnutí 5 km kolem 14 minut. Tento trénink byl více zaměřený na desetikilometrovou trať. Výkonnostní růst na 3 a 5 km se zastavil, jak je zřejmé z diagramu.

Po dvoudenním odpočinku zaběhl 5 km za 14:20. Druhý den absolvoval mimořádně výborný trénink: volně 3 km a navázal na 10x 150 m maximální rychlostí. Tomu taky odpovídal výkon na 3 km časem 8:07,8. Byl to nový rekord.

Na Strahově si zaběhl na zkoušku 10 km a dosáhl času 29:37, což bylo jen 2 vteřiny za světovým rekordem Heina. Absolvoval ještě úspěšný závod při mezistátním utkání
s Holandskem, kdy se opět střetl s lehkonohým Holanďanem Slijkhuisem, na kterého měl většinou smůlu. Tentokrát mu ale nedal šanci a v dokonalé štvanici jej porazil časem 14:10.

V den, kdy se měl běžet závod na 10 km, se v Londýně teplota vyšplhala na 36 °C. Emil měl rozpočítaná jednotlivá kola na celkový čas 29:40. Z tribuny mu ukazovali, jestli běží správným tempem. Finové Heino, Heinström a Könönen měli vyrazit velmi rychle a v tom vedru ho uštvat. To jim však nevyšlo. Skutečně vypálili a dlouho vedli. Emil běžel klidně
a držel se svého rozpočtu. Nakonec byl v čele Heino, a když v 9. kole tempo zpomalilo, šel Emil postupně dopředu až se na 5. km dostal do čela. Heino a posléze i Heinström se museli vzdát. Emil závod vyhrál časem 29:59 před Mimounem a Albertsonem. Docílený čas byl novým olympijským rekordem.

Později se kvalifikoval i do finále na 5 km. Zbytečně se snažil v rozběhu doběhnout Švéda Ahldena ve spurtu, když mu na postup stačilo být pátý.

Po jednom dni odpočinku se běželo finále. Lilo jako z konve a běžci byli velmi zabláceni. Reiff měl na Emila tentokrát připravený velmi účinný plán. Věděl, že ve třetí čtvrtině závodu dochází ke krizi, kdy se nasazené tempo udržuje jen s velkou námahou. Celých devět kol se vezli i se Slijkhuisem za Emilem a najednou Reiff nečekaně vyrazil, předběhl ho a získal náskok dobrých 60 m. Za ním se pustil i Slijkhuis, ale doplatil na to. Emil ho nemohl pochopitelně následovat, a tak mu nezbývalo než se pokusit jej dohonit až v posledních dvě stě metrech před cílem. Spurtoval mohutně, ale Reiff měl dostatečný náskok, takže Emil prohrál o pouhý krok. Předpokládám, že Reiff měl tuto taktiku dávno připravenou.

V tomtro roce běžel ještě několik závodů proti Slijkhuisovi, Ahldenovi a Reiffovi a vždy prohrál. Mnoho závodění bez pravidelného tréninku. Nevýhodou Emila bylo, že závodil na 3, 5 i na 10 km, zatímco jeho soupeři se specializovali jen na 3 a 5 km. V tomto roce se zamiloval do začínající oštěpařky Dany Ingrové a po olympiádě s ní uzavřel manželství.

ROK 1949

Zimní trénink, v důsledku účasti ve vojenském kurzu, byl nepravidelný a na polní cestě nekvalitní. Byl stereotypní, skládal se z intervalů 5x 200 m, 20x 400 m, 4x 200 m. 400m úseky běhal za 65-67 vteřin a tento trénink zakončil před významným závodem speciální sérií zdvojnásobených úseků 400 m a vždy po jednodenním odpočinku běžel jen 10x 400 m v čase 58-60 vteřin. Dosahoval však osobních rekordů a vítězil nad svými soupeři. Tak překonal
v Ostravě světový rekord na 10 km za 29:28,2 a při mezistátním utkání v Helsinkách porazil
i Heina v čase 29:49,6. Během svého 6 denního pobytu ve Finsku zvítězil ve čtyřech závodech s výbornými běžci Koskelou a Mäkelou, jak na tratích 3km, tak i 5km. Zatímco se Emil koncem roku zúčastňoval závodů v Itálii, Bulharsku a Rumunsku, Heino se mezitím připravil na překonání jeho rekordu na 10 km. Rekord překonal přesně o jednu vteřinu časem 29:27,2. To se ovšem nelíbilo tehdejším komunistickým funkcionářům a nutili ho k vrácení rekordu do Československé socialistické republiky. Nevadilo jim, že už je pokročilá doba
a říkali: „Co je doma, je doma“. Vymohli mu na jeho přání dovolenou a Emil začal opět kroužit své intervalové čtyřstovky. Jelikož se jednalo o 10 km, zvýšil počet na čtyřicet
s meziklusem 200 m. Takové množství se ale nedalo běhat při vysoké laktátové hodnotě. Místo potřebných 65-67 vteřin je mohl běhat nejlépe za 72-75 vteřin. Rekord překonal 22. října s velkými obtížemi, kdy mu opět ve třetí čtvrtině docházely síly. S velkým vypětím dotáhl časovou ztrátu a rekord se skvěl novou hodnotou 29:21,2.

Výkony ve Finsku a nový rekord sice byly jeho ozdobou, ale celkový výkon podle tabulky zůstal nejdříve na stejné úrovni, později se projevilo krátké zlepšení, ale pak došlo
k poklesu výkonnosti na 3 km na úkor zlepšených 10 km.

ROK 1950 – DVĚ ZLATÉ NA MISTROVSTVÍ EVROPY V BRUSELU

Zimní přípravu měl pro nedostatek času nedostatečnou. Trénoval jen 4-5x týdně. Je to překvapující, neboť zimní příprava byla vždycky pro něj základem pro hlavní tréninkové období. V dubnu byl s Danou a desetibojařem Moravcem v Soči u Černého moře, ale i tam zůstal u svých 5x 200 m, 20x 400 m a 5x 200 m s 200 metrovým meziklusem. Hodně času trávili opalováním a lenošením. Tomu také odpovídal čas zaběhnutý v Soči na 3 km za 8:30. Po návratu v přípravě na světový rekord na 10 km začal běhat denně 5x 200 m, 40x 400 m, 5x 200 m. Po dvouměsíčním tréninku překonal v Helsinkách československý rekord na 5 m časem 14:06,7 a později v Turku světový rekord na 10 km časem 29:02,6. Při třetím pokusu
v Tampere však běžel 5 km jen v průměrném čase 14:18,8.

Po návratu z Finska trénoval dále svou osvědčenou serii 5x 200, 40x 400, 5x 200 m. Deset dnů před odletem do Belgie onemocněl, zřejmě na otravu špatným masem, zhubnul o 4 kg, ale nakonec ještě stihl odlet do Bruselu.

Hned v zahajovací den startoval na 10 km. Na této trati neměl konkurenci, hladce zvítězil a většinu závodníků předběhl o minutu.

Za 24 hodin se kvalifikoval do finále na 5 km. Americký časopis Track and Field News pak popsal tento závod slovy: „Toto grandiózní finále se uskutečnilo o dva dny později. Zátopek vyhrál v čase 14:03 po „zabití“ místního hrdiny Gastona Reiffa, v moderní historii atletiky diváky co nejhlučněji doprovázeném závodě. Jeho obdivuhodný styl i výraz ve tváři zůstanou na věky ve vzpomínkách tisíců zúčastněných diváků na Heysel Stadionu.“

O čtyři dny později potvrdil výbornou formu při mezistátním utkání s Finskem v Praze, kde zaběhl 10 km za 29:54 a druhý den 5 km za 14:05,2. Zúčastnil se ještě závodů v NDR
a Bukurešti a v říjnu utkání se Sovětským svazem. Ani zde neměli sovětští atleti Kazancev
a Popov žádnou šanci. Zvítězil ve slušných časech na 10 km 29:53,5 a 5 km za 14:21,4. Rekord na 5 km 14:05 je hezké číslo, zvláště když jde o československý rekord, je však jen o 3 sekundy lepší než výkon v roce 1947, který zaběhl s menším tréninkovým úsilím. Jeho výkonnost nadále stagnovala.

ROK 1951 – NOVÉ REKORDY

Pro nedostatek času přestal přes zimu běhat a uchýlil se k posilování různými pomůckami. Zatěžoval nohy závažím, prováděl dřepy střídavě na levé a pravé noze nebo tahal nohama pružiny. Tato příprava, jak se později v březnu ukázalo, mu neprospěla. U běžců na dlouhé tratě převládají ST-vlákna, která na posilování špatně reagují. Dochází spíše ke zvětšení svalové hmoty, což není u vytrvalců žádoucí. Začal znovu běhat a vrátil se ke svým osvědčeným sériím 5x 200 m, 20x 400 m, 5x 200 m. Prohra s Václavem Čevonou na 3 km – sice ve slabém čase 8:30, jej přesto mrzela. Začal proto opět trénovat naplno 5x 200 m, 40x 400 m, 5x 200 m. Po třítýdenním tréninku, který zakončil svými „stahovačkami“, se v Berlíně na Festivalu mláděže mohl opět pochlubit světovým časem 14:11,6.

Ke konci závodního období se rozhodl pokusit o rekord na hodinovku a 20 km. Tyto československé rekordy byly dosti slabé a s velkou jistotou se daly překonat. Za tím účelem celý měsíc absolvoval náročný trénink – 5x 200 m, 40x 400 m, 5x 200 m. Sečteme-li všechny úseky, dostaneme se k 30 km za den.

Pokus o překonání obou československých rekordů se konal v Praze na Strahově v rámci armádních přeborů. Přestože si na Heinovy rekordy moc netroufal, překonal je a stal se držitelem světového rekordu na 20 km časem 1:01,16 a v hodinovce zaběhl celkem 19,558 km. Po tomto závodě se necítil vyčerpaný a měl stále dost sil. Povzbuzen tímto výkonem se rozhodl v Houšťce na Velké ceně Čelákovic překonat tyto rekordy ještě jednou a zarovnat je na rovných 20 km.

Před závodem se přejedl hroznovým vínem a pěkně ho to potrápilo. Píchání v boku, bolesti břicha, to všechno musel překonat, aby nezklamal diváky a taky sám sebe. I přes zdravotní potíže překonal světový čas na 15 km a světový rekord na 10 anglických mil. Hodinovku zaběhl ve světovém rekordu – 20,52 km, a 20 km zaběhl v čase 59:51,00.

Zvýšení počtu čtyřstovek na 40 sice přineslo zlepšení rekordů na 20 km a hodinovku, avšak snížení rychlosti a pokles výkonů na 3 a 5 km.

Podle informací od Dany měl rád těstoviny a tučná jídla. A právě pro výměnu látkovou jsou nejdůležitější cukry a mastné kyseliny. Mastných kyselin je k dispozici velké množství ve svalstvu a jejich tukové molekuly obsahují však málo kyslíku. Cukry (ve svalstvu, krvi a ve formě ledvinové glukózy a glykogenu) jsou však v nedostatečném množství. Při vytrvaleckém tréninku dochází ke spotřebě zásob cukrů v pracujícím svalstvu při redukci tempa. K udržení pravidelného tempa je třeba dosáhnout rovnováhy mezi využitím mastných kyselin a cukrů. Pokud Emil běhal pravidelně normální dávky, byl poměr mastných kyselin k cukrům v poměru 25 %/75 %. Jakmile však zdvojnásobil dávky, došlo k posunu spotřeby mastných kyselin k cukrům 50 % /50 %. Tento posun preference palivových látek vyžaduje zásobení pracujícího svalstva krví, která je obohacená k látkové výměně mastných kyselin o více kyslíku. To však vede k redukci tempa. Tím se vysvětluje, proč když běhal dvojnásobné dávky, se snížila rychlost běhaných úseků z 65 sekund na 75-80.

Zásoby cukrů ve svalstvu se doplní po 42 hodinách, zatím co mastné kyseliny vyžadují až 72 hodin. Zařazením volných dnů v posledním týdnu před závodem se Emilovi doplnily rezervy cukrů, a když skončil trénink ve čtvrtek odpoledne a závod se uskutečnil v neděli odpoledne, doplnily se i rezervy mastných kyselin. Akumulátor byl opět nabitý.

ROK 1952 – OLYMPIJSKÉ HRY HELSINKY A 3 ZLATÉ

Na olympijské hry se Emil připravoval svědomitě. Nejen, že běhal denně svých osvědčených 10x 200 m, 20x 400 m a 10x 200 m, ale v meziklusech prováděl posilovací cviky – jako výskoky z dřepů nebo skoky s odpichem z jedné nohy na druhou. V sobotu a neděli jezdili společně s Danou nebo s kamarády do lesa, kde volně pobíhali fartlekem, hráli nohejbal a věnovali se zimním sportům.

Získal tím dobrý základ pro jaro. V dubnu zahájil maximální trénink 5x 200 m, 40x 400 m a 5x 200 m. Cítil se v dobré kondici a těšil se na mistrovství v přespolním běhu. Při masáži se však nachladl a všechny závody odběhal s velkým úsilím. Nakonec musel týden proležet
v posteli. Pomalu stupňoval trénink, první závody v Kyjevě prohrál s Kazancevem a Popovem na 5 km, ale závod na 10 km vyhrál před Anufrijevem v nadějném čase 29:26 min.

Termín olympiády se blížil a on nebyl stále se svým výkonem spokojený. V zimě si dal závazek, že vyhraje dvě zlaté medaile a vyhlídky nebyly zrovna slibné. Výkony na Mistrovství republiky na 5 km se však zlepšily a o dva dny později zaběhl v plném tréninku 10 km rovněž slibný čas 29:28,4. Znovu se pustil do tréninku, aby nezmeškal ani jeden den.

Věděl, že jeho soupeři také nazaháleli. Někteří již odpadli – jako Holanďan Slijkhuis
a největší soupeř na 10 km Fin Heino, ale další se zase objevili a nebyli to žádní nováčkové. Na 10 km očekával, že mu budou silně konkurovat Anufrijev a Mimoun. Přesto si věřil, poněvadž ve Finsku absolvoval hodně dobrých závodů a vyšel z nich vždy vítězně.

Závod na 10 km si rozpočítal na čas 29:10 min. Kolegové mu opět dávali signál, aby udržel pravidelné tempo. Po šesti kolech předběhl vedoucího Anjufrijeva a začal se ostatním vzdalovat, až na Mimouna, který se ho držel až do 8. km. Jeho první zlatá medaile měla hodnotu 29:17. Mimoun časem 29:32,8 překonal francouzský rekord.

Za dva dny se postavil na start na 5 km s pocity, že sotva obhájí prvenství a pomalu se spokojoval se třetím místem. Po výstřelu, kdy celá skupina vyrazila, se Emil ocitl na předposledním místě. Měl sice rozpočítané časy na 14:10, ale ty se nedaly dodržovat, tak rychlý byl začátek. Utvořila se skupina Schade, Chataway, Mimoun, Reiff a Parker. Celá skupina se držela pohromadě, občas šel někdo do vedení, asi dvakrát i Emil bez úmyslu se utrhnout. Po sedmi kolech se pokusil utéci Schade, ale neuspěl. Ve 3,5. km chtěl Reiff opakovat taktiku z Londýna, tentokrát však byl Emil pozorný a hned se za ním pustil. Reiff se psychicky zlomil a 500 m před cílem se celý vyčerpaný vzdal. Jakmile vběhli do posleního kola, vypálil Emil stejně jako v Londýně. Tentokrát však měl čtyři soupeře Schadeho, Chatawaye, Mimouna a Pirieho a ti na jeho útok vyrazili, jen se kolem něho mihli. Situace v tu chvíli nevypadala slibně, ale zde se projevila Emilova houževnatost, inteligence a zkušenost. Běžel dál takovým tempem, aby mu neutekli příliš daleko. Velmi úsporně, asi jako když vypnete motor a jedete na volnoběh. Šetřil tak energii na konečný finiš. Ten se naskytl 200 m před cílem, kdy se mu zdálo, že soupeři zpomalují. Vedoucí skupinka byla přesvědčena, že se Zátopka zbavila a že si to rozdají mezi sebou. Jenže Emil prudce vyrazil a začal je předbíhat. V zatáčce je míjel tak rychle, že neměli šanci se zachytit. Cílovou pásku protrhl v novém olympijském rekordu 14:06,6, druhý opět doběhl Mimoun, třetí Schade. Angličan Chataway měl smůlu. Když je Emil předbíhal, šlápl nešťastně na mantinel a upadl. Emil si splnil svůj závazek, získat dvě zlaté medaile.

V pondělí 27. července, v poslední den olympijských her, nastoupil ke svému prvnímu maratonu. Od posledního závodu na 5 km měl tři dny na doplnění rezerv.

Je překvapivé, že v přípravě na tuto olympiádu nezařadil do tréninku zvýšený objem 70x 400 m a spokojil se jen se serií 40x 400 m. Dá se předpokládat, že série 70x 400 m by utlumila jeho rychlost a měla velký podíl na výsledku finálového závodu na 5 km.

Emil maraton nikdy neběžel, ale do závodu šel s klidnými nervy. V tréninku naběhal denně 30 km a zpestřil jej různým posilováním nohou, střídáním rychlých a volnějších čtyřstovek a zakončil většinou poslední čtyřstovku v maximálním tempu.

Zvolil jednoduchou taktiku, držet se favorita, kterým v tomto závodě byl Angličan Peters. Ten běžel velmi rychle prvních pět kilometrů za 15:47 a deset km za 31:50 kmin. To však bylo všechno, co předvedl, pak se vzdal. Emil se dostal na 20. kilometru do vedení se Švédem Janssonem. Beželi spolu ještě 5 km, když už i Jansson musel zpomalit. Dál už bojoval s časem a únavou sám. I kritických 30 km překonal, kde mu Nurmi předpověděl, že vyhraje, pokud se mu nepodlomí nohy. Značně unavený vběhl na olympijský stadion a za nadšeného povzbuzování diváky protrhl pásku v novém olympijském rekordu 2:23:02,2 hod.

Obdivuhodná je skutečnost, že celý závod běžel bez jediného občerstvení. Neměl dost zkušeností a nechtěl riskovat žaludeční potíže. Později se přiznal, že potom čtrnáct dní chodil ze schodů pozpátku, jak ho bolela lýtka. Získání tří zlatých medailí na třech nejdelších olympijských tratích svědčí o kvalitní přípravě, která se dále projevila nárůstem výkonnosti jak na 5, tak i na 10 km (viz tabulka).

Po olympijských hrách se ve Varšavě nachladil, ale i přesto překonal v Houštce světové rekordy na 25 a 30 km. Do konce roku a ještě v lednu 1953 pro stálé potíže v kloubech netrénoval.

ROK 1953 – NOVÉ REKORDY A NOVÍ SOUPEŘI

Blížil se termín kvalifikace na běh L’Humanité a nemoc nechtěla ustupovat. Týden odpočíval a znovu začal se svými čtyřstovkami. Po vzestupném běhání čtyřstovek začal se svým maximem 5x 200 m, 40x 400 m, 5x 200 m. Kvalifikaci bezpečně vyhrál, i když běžel
v bolestech.

Na festivalu v Bukurešti zaběhl sice svůj nejlepší čas 14:03, ale musel svést tuhý boj
s mladšími závodníky. Hlavně nový sovětský běžec Vladimír Kuc překvapil svým únikem
a vedl do poslední rovinky. Jen s velkým vypětím sil ho až v posledních metrech předběhl. Vedle Kovacse a Anufrijeva mu tak vyrůstal další zdatný soupeř Vladimír Kuc.

Na podzim byla skupina běžců převelena do Staré Boleslavi, kde pod vedením Emila absolvovali intervalový trénink. Byli to: Tomis, Koubek, Šourek, Roudný, Takáč, Hec
a později Ullsperger. V okolních borových lesích si našel každý svou alej a snažil se zaběhnout co nejvíce čtyřstovek. Začínali jsme základní sestavou 5x 200 m, 20x 400 m, 5x 200 m. Trénovalo se denně, mnozí i dvakrát. Výhodou bylo, že jsme měli blízko ubytování v Pachlově vile, kde jsme se i stravovali. Jídla bylo dostatek, poněvadž v Armádním tělovýchovném klubu se vařilo podle letecké normy. Důležité bylo, že jsme měli dostatek tekutin, hlavně čaje. Odborníci totiž doporučují po závodě do 30 minut konzumovat nějaké cukry, případně tekutiny obohacené o cukry. Pokud atlet nemůže získat do 30 minut nějakou potravu, v důsledku času stráveného sprchováním nebo cestou domů, měl by si sebou vzít obohacené tekutiny.

Po Bukurešti se Emil vrátil do Prahy, kde startoval na mezistátním utkání s Maďarskem. Znovu se utkal s Maďarem Kovacsem a vyhrál po těžkém boji s časem 14:09. S časem byl velmi spokojený, a tak se pustil právě v borových lesích do mimořádně intenzivního tréninku. Ze základní sestavy 5x 200 m, 20x 400 m a 5x 200 m se postupně dostal až na 45x 400 m. Poslední týden začal stahovat počet čtyřstovek nejdříve na 35, pak 25, až skončil v pátek na 10x 400 m lehce. V sobotu odpočíval a v neděli překonal svůj světový rekord 29:01,6. Tohoto rekordu jsem byl ještě svědkem, ale potom jsem byl bohužel 23. prosince pro urážku Stalina vyloučen z řad reprezentantů ATK a současně propuštěn z armády. Byl jsem s kolegy ve stálém kontaktu a jen jsem se divil, kam až to dotáhli. Ullsperger zaběhl neskutečných 120 čřyřstovek a byl Emilovi vážným soupeřem.

Těch soupeřů, kteří byli schopni zaběhnout 5 km kolem 14 minut, se objevovalo více. Uvědomil si, že musí zlepšit trénink a ihned po světovém rekordu se v přípravě na zájezd do Brazílie pustil do dalšího přídělu čtyřstovek. První týden běhal 50-60x 400 m, druhý celý týden 70x. Přitom zkracoval meziklus na 150 m. Silvestrovský běh v Sao Paulo vyhrál s převahou a o několik dní později vyhrál i běh na 10 km opět ve výborném čase 29:09,00.

S Emilem byla často i velká legrace. Chodilo nás asi šest běhat do okolních lesů. Pokaždé jsme museli běžet kolem velké oplocené zahrady, kde volně pobíhal německý ovčák. Byl na nás alergický, a proto jsme museli zahradu obcházet velkým obloukem. Jednou s námi běžel
i Emil, a když jsme kolem plotu šli pěšky, ptal se nás, proč neběžíme. Ukázali jsme na psa, jak běhal kolem plotu, zuby vyceněné, hřbet naježený a děsně štěkal. Emil se obrátil a šel pomalu k plotu. My jsme na něho volali, ať se vrátí, že by se pes mohl prohrabat nebo přeskočit plot. Emil nedbal a šel blíž k plotu. Pes zuřivě štěkal, naježený hřbet a chvílemi kousal drátěný plot. Emil přišel k plotu, pes zuřivě dorážel na plot, když v tom mu Emil načůral na čumák. Pes kvikl, stáhl ocas mezi nohy a s kvičením upaloval do boudy. Od té doby jsme mohli běhat kolem plotu, pes byl v boudě a jen občas nesměle blafl.

ROK 1954 – NOVÉ REKORDY A TAKÉ PORÁŽKY

Po návratu z Brazílie se pustil znovu do tvrdého tréninku. Střídal počty čtyřstovek ze 40 až na 70, a to mu vyneslo vítězství jak v Paříži na běhu L’Humanité ale i v armádním přespolním běhu. V přípravě na závody v Paříži opět vystupňoval trénink na maximum až 70x 400 m a poslední týden začal stahovat na 5x 200 m, 10x 400 m a 5x 200 m rychle
s jednodenním odpočinkem. Do Paříže odletěl s překážkami, neboť mu odmítli vydat vízum. Odměnil se jim nádherným rekordem s časem 13:57,02 a překonal tím světový rekord Hägga. Za dva dny ho čekal Brusel, kde slíbil rovněž výborný výkon. Nemohl znovu běžet 5 km, a tak se rozhodl pro 10 km. Měl pouhé dva dny na odpočinek, ale přesto udělal Belgičanům radost, když zaběhl světový rekord poprvé pod hranici 29 minut – s časem 28:54,2.

Vrátil se velmi vyčerpaný, ale přesto opět absolvoval maximální trénink (5-70-5)
a zvítězil na Memoriálu Evžena Rošického v běhu na 5 km časem 14:17,8.

Čekalo ho mezistátní utkání s Maďarskem a zdatný soupeř Kovacs. V tomto závodě poprvé prohrál na trati 10 km. Kovacs byl ve výborné formě a zvítězil časem 29:09,00. Druhý den Emil vyhrál 5 km za čas 14:18,2, což bylo po rekordech v Paříži a v Bruselu překvapením.

I přes rekordy, které zaběhl, se stále křivka výkonu snižuje. Tak vysoký počet běhaných čtyřstovek se těžko dá běhat v časech pod 70 vteřin. Ullsperger se dokonce přiznal, že je běhali nad 80 vteřin. Vrátíme-li se do roku 1947, dosáhl Emil s tréninkem 5x 200, 20x 400, 5x 200 m skoro stejného času na 5 km (14:08,2) jako při dávkách 70x 400 m. Při tak extrémních tréninkových objemech je nasazeno pomocné svalstvo k dosažení plánovaného tréninku. Tato vlákna k dosažení požadovaného tempa spotřebují více kyslíku, a tak dochází k redukci tempa. Běžec se cítí silný, ale nemůže ve finiši tempo zrychlit.

S přípravou na ME v Bernu začal až 10. července a při intenzivním tréninku si natrhl sval na pravém stehně. Několik dní nahrazoval trénink skippováním a zvyšoval intenzitu.

Nakonec vystupňoval trénink až na 60x 400 m a poslední týden začal stahovat 40, 30, 20x až skončil na rychlých 10x 400 m. Na ME v Bernu vyhrál 10 km ve vynikajícím čase 28:58. Druhý den šel rozběh na 5 km a po zkušenostech z dřívějších rozběhů se nesnažil dobíhat na první pozici. Do finále nastoupil s bolavou achilovkou a skončil třetí. Kuc byl ve vynikající formě a celému poli utekl v závěru o sto metrů a vyhrál v čase 13:56,6.

Po Bernu Emil vyhrál v mezistátním utkání se Švédskem oba závody na 5 i 10 km
v průměrných časech 14:24 a 29:34,8.

V přípravě na utkání se Sovětským svazem opět trénoval 5, 70, 5 a týden před závodem začal úseky opět stahovat 4, 40, 5 rychle, 5, 30, 5 lehce, 5, 20, 5 rychle, 30 min. volného běhu, 5, 10, 5 rychle, odpočinek a závod. Opět jim Kuc utekl hned od startu a zvítězil s náskokem větším jak 100 m v čase 13:51,2.

GRAF VÝKONNOSTI EMILA ZÁTOPKA OD ROKU 1942 DO ROKU 1957

GRAF VÝKONNOSTI EMILA ZÁTOPKA OD ROKU 1942 DO ROKU 1957

K sestavení grafu výkonnosti byly použity maďarské bodové tabulky.

Výkonnostní křivka pak stále klesala a proher přibývalo. Velkým zklamáním bylo až šesté místo na olympijských hrách v Melbourne. Emil svůj kvantitativní trénink zprvu obhajoval. Měl pravdu. Jinak by nemohl dosáhnout světových rekordů na hodinovku a na 20
a 30 km. Později však uznal, že systém jakým trénoval Kuc byl úspěšnější. Kuc začínal na 20x 400 m, jejich počet nezvyšoval, nýbrž je běhal čím dále rychleji.

Plyne z toho poučení: Pouhé běhání dlouhých úseků v lehce zvládnutelném tempu sotva znamená stimulaci FT vláken a je proto nedostatečným tréninkovým podnětem.

Emil však dovedl z nezáživných dlouhých běhů udělat „one man show“. Dovedl vtáhnout obecenstvo do dění na dráze. Diváci s ním trpěli a také se radovali z jeho úspěchů. Víc jak deset let vládl tratím od 3 do 10 km a každý rok překonal na některé z nich světový rekord. Propracoval intervalový trénink, který ho pak přivedl k mnoha vítězstvím. Jeho „hattrick“ na olympiádě v Helsinkách, kdy získal zlaté medaile v bězích na pět a na deset kilometrů a i v maratonu ho zařadil mezi nejslavnější vytrvalce na světě. Vypracoval a zvládl metodu jak vyladit výkon přesně na den, kdy se měl utkat se svými soupeři, nebo kdy chtěl udělat světový rekord. Problém, se kterým ještě dnes zápolí mnohý trenér a sportovec. Svým následníkům zanechal pomůcky, jak dosáhnout na nejvyšší mety: „Mít lásku k atletice, houževnatost, poctivost v boji a úctu k soupeři.“

Emilův trénink jsem měl možnost v plné rozvinuté formě poznat až v roce 1951, kdy jsem byl povolán na tříleté cvičení a přidělen do ATK. Měl jsem možnost s ním i trénovat, ale když se připravoval na důležité závody, nikoho u sebe nesnesl. Sledoval jsem ho, hlavně abych přišel na jeho tajemství, jak se připravit přesně na den, kdy to potřeboval. V roce 1953 se mně k tomu naskytla příležitost. Vzal jsem si v ATK dovolenou a odjel do Zlína, kde jsem bydlel s rodiči a měl výborné tréninkové prostředí ve smrkových lesích s měkkým jehličnatým podkladem. Podmínkou pro absolvování tohoto tréninku bylo mít naběhané intervalově 20x 400 m s meziklusem 200 m.

První týden jsem zdvojnásobil počet úseků na 40x 400 m. První dny jsem jakžtakž zvládal úseky po 70 vteřinách, ale další dny jsem již nestačil a časy se prodlužovaly na 80 vteřin. A v sobotu i v neděli jsem už sotva pletl nohama a úseky byly jen asi za 90 vteřin. Byl jsem tak unavený, že jsem cestou domů, pojídal houby, maliny a ostružiny. Tehdy jsem si uvědomil, jak je Emil perfektně trénovaný a kolik úsilí a přemýšlení ho to muselo stát.

Druhý týden v úterý jsem místo 40x 400 m šel jen 10x400 m a k mému překvapení jsem měl tolik energie, že jsem je běhal za 60 vteřin a meziklus stačil pouhých 50-60 metrů. Tělo se chovalo jako akumulátor, který přes noc nabijete a přes den opět vybijete. Tělo si zvykne dodávat energii na 40x 400 m, a když si dopřejete jeden den odpočinku, druhý den se kvantita změní v kvalitu. Ve středu opět volno a ve čtvrtek 10x 400 m s meziklusem 60 m. Opět byly úseky 400 m běhané za 60 vteřin. A v meziklusech stačilo běžet jen 50-60 metrů. Pátek a sobota volno. Tělo je tak nabité energií, že jste na startovní čáře netrpěliví a jen čekáte na výstřel.

V neděli jsem odjel do Brna, kde se mělo běžet 5 km. Závod jsem vyhrál s velkým náskokem a v překvapivém čase 14:47,08. Přitom můj nejlepší dosavadní čas byl 15:05,6. Zlepšil jsem se o celých 18 vteřin. Škoda, že jsem neměl patřičnou konkurenci a závod jsem běžel sám. Jelikož jsem s tímto tréninkem neměl zkušenosti, měl jsem obavu, abych tempo nepřehnal a předčasně neskončil.

Netrvalo dlouho a skupina vytrvalců ATK byla soustředěna v Houšťce u Staré Boleslavi
a v tamějších lesích si každý našel svou alej a podle Emila se začalo trénovat denně. Mimo něho tam trénovali Koubek, Tomis, Šourek, Takáč, Hec, Roudný a později se ještě přidal Ullsperger.